Chybějící tóny nahraďte zášlehem z podomácku vyrobeného plamenometu
Není to report, ale esej, vole.
Za poslední rok jsem se v rámci pražských referátů pro Bawagan vypravila i na kulturní události, které bych za běžného divácko-posluchačského režimu nejspíš minula: divoká literární čtení, koncert středověkých píšťal, nejrůznější elektronické experimenty, výstavy fotek, jihoamerický punk i grindcorová pekla. Během předdušičkového úklidu wordových souborů a ve jménu plánovaně rostoucí diverzifikace rubriky jsem se rozhodla pro návštěvu noisového večera, respektive rovnou festivalu (když už, tak už) nazvaného Killing cool kids noise night. Poslední říjnový den jej v klubu Underdogs´ pořádalo undergroundové sdružení Pravěk v rámci své „Pravěk noise section“.
(Poznámka: Jsem přesvědčená, že se o akcích v Underdogs´ v různých médiích napíše ještě mnohé, proto si v zájmu jazyka a proti proudu živelného lingvistického vývoje dovoluji nastavit normu a neskloňovat název podle vzoru názvu ohavného fastfoodového řetězce.)
Začínám si zvykat, že kischovsky zuřivé odhodlání nestačí a bude třeba si postupně pořídit koncertní výstroj, například neprůstřelnou vestu s nápisem „press“. Na festival jsem dorazila naivně i bez špuntů do uší navzdory tomu, že se u události psalo: „Návštěvníci budou vyzváni k podpisu prohlášení o účasti na vlastní nebezpečí. Prosíme, třebaže šance na přímý zásah kusem skla do hlavy jsou minimální, vezměte si nějakou ochranu, ideálně rovnou helmu a především si kryjte oči, tedy minimálně brýle, lépe však polykarbonátový štít.“ Vtip to vážně nebyl, po podpisu jsem stihla závěrečný kousek setu japonského zvukového iluzionisty Spacegrindera, dle pořadatelů produkujícího „ninjovský japaharsh“. To, co jsem v rámci přibližně čtyř minut měla možnost slyšet, považuji za velmi energický až agresivní bojový pokřik, který zůstane ve vzduchu ještě pár vteřin poté, co je protivník stržen smrtelnými křečemi.
V naprosto jiné rovině se neslo vystoupení domácího dua Magadan. Hráli u jednoho s postranních sloupů v divácké části sálu, poměrně vzdáleni dvěma tlumeným reflektorům. Pod stolem s elektronickými fidlátky jel po celou dobu na plné obrátky mlhostroj, který postupně zamořil veškerý prostor (včetně specifického technicky nelibého pachu). Byly vidět jen dva kývající se zakuklené obrysy postav. Sporé záblesky sem tam osvětlovaly pruhy látky/obvazu zakrývající obličeje vystupujících. Tedy naprostá ztráta lidství, anonymní nekonečnost monochromatického gulagu v subarktickém klimatu, kde snad i ta kolymanská magistrála je v nedohlednu. Vše umocňoval ještě monotónní silně modifikovaný hlas, ke kterému zpěvačka později přidala variaci na tanec butó. Zvlášť oceňuji moment, kdy lehce udeřila pěstí do zdi na cihly omláceného prostoru. Počáteční pro mne „taktrochunuda“ a pro hudebně zasvěcené „ódanačistýzvukapromyšlenoukompozici“ se přelila v symbolickou performance. Vnitřní obrazy temně hluboké beznaděje byly přeměněny do minimalistického fyzického pohybu, do hlasu, který kolísal mezi nářkem-varováním z pouličního amplionu a apokalyptickým proroctvím.
Dramaturgicky pestrý večer následně nabídl jedinečný pokus o nenávratné ohlušení posluchačů. Nikola H. Mounoud vystupující pod jménem OOO se poprávu honosí titulem audioteroristy. Líbil se mi jeho přístup: v rychlosti si na dřevěnou desku položenou přes dva sudy od piva položit vše potřebné, po ruce si nechat lahváče a trochu vody, zapojit, nemluvit a hrát. Žádná zkouška, žádný bodový reflektor, žádný kostým. A teda, taky žádná hudba. To že bude celé vystoupení v beztónovém duchu, jen šum a skřípot, se asi dalo očekávat. Vtíravá razance doslova přibíjející k podlaze mě ovšem i tak dost překvapila, ačkoli se prvotní představy o celém večeru nesly právě v tomto duchu. Zvuková hladina se chvílemi lehce dotýkala hranice snesitelnosti, ale ještě se dalo uvažovat nad některými vyvstanuvšími otázkami. Například, co vábí přes třicet lidí trávit večer podobným způsobem a hlavně, pokud to bez úhony přežijí, co je vábí k tomu to zopakovat, případně si ještě koupit nahrávku na domácí poslech. No, pravděpodobně za tím vězí věčná touha po světovém míru. Nebo po katarzi…
Pro poslech relativně hravou záležitostí bylo vystoupení Kazehita Sekiho, čímž nesnižuji bezpochybnou náročnost provedení. Herecko-hudební beatbox performance se sluchátky a malou všeovládající blikací krabičku pověšenou na krku. To vše dole pod stage, po dvou hutných skladbách hotovo a potlesk delší, než jedna z nich.
Hlavní star večera byl projekt Defektro, aktuálně zastoupený japonským experimentátorem se zvuky i stroji Horofumi Uchinem. Přestože má za sebou výraznou dvacetiletou uměleckou kariéru, v současné době jede své první evropské tour. Jeho show, jako jediná na hlavním pódiu, byla do detailu připravená. Kromě nedefinovatelných přístrojů rozložených na stole podobném bytelnému žehlicímu prknu do ní zapojil třeba i zavěšený plech a jakýsi malý podomácku vyrobený plamenomet, jehož zážehy nepravidelně nahrazovaly chybějící tóny, napájený z desetikilové propanbutanové lahve. Ta ostatně tvořila krásné fotogenické zátiší po celý večer. Počáteční jednoduché až rituálně se opakující zvuky gradovaly téměř k extatickému zážitku. O trápení posluchačů nešlo, ale rozhodně také ne o nějaký oddech, naopak, přílišné soustředění může vést až k podobně se stupňujícímu šílenství.
Mohl to být efektní konec, ale nebyl. V zákulisí se chystala slovensko-česká dvojice Drén-Willhelm Grasslich, která pro potřeby večera zvolila název Hantarash revival, aby tak vzdala hold japonským géniům, zejména jejich frontmanovi. Drén se pohybuje na scéně přes deset let a jeho frekvence koncertování a vydávání je vskutku pozoruhodná. Údajný vypravěč příběhů využívá během vystoupení destruktivní síly nejen zvukové, ale i té mechanické, evidentně srovnatelné se silou komanda bojových jeptišek. Speciálně pro tento večer si společně připravili samurajský párový tanec s tyčemi a plechy ozvláštněný metáním skla a házením petard. Jakmile se před představením zhaslo a duchaplný zvukař přikryl své přístroje hadrem, po podpisu poučené obecenstvo si stouplo asi deset metrů od pódia. No, po první petardě se všichni notně vyděšeni nacházeli namačkáni v úzké uličce před barem. Ale ani tato více než třicetimetrová vzdálenost neměla vliv na výrazný audiozážitek. Rány tyčemi do plechů, skoky na plech, ohýbání plechů, tyče rozbíjející lahve, lahve narážející na vše okolo, střepy sem tam hladící na holeně přihlížejících, petardy ve vzduchu, a hlavně na zemi pod nohama diváků, všeobjímající sirný smrad. Počkat, vlastně si nevzpomínám, jestli u toho něco hrálo.
Na seznam koncertní výstroje připisuji fotbalové podkolenky včetně chráničů.
Video: Maroš Koval´
Autor: Karolina Válová
Žádné komentáře:
Okomentovat